V práci i v osobním životě Masteři překonávají sami sebe. Krůček po krůčku posouvají hranice. Jaké podobnosti skýtá profesní a osobní život, přibližuje náš Petr Štěpánek, který letos v červenci absolvoval extrémní triatlonový závod.
V červenci zmizel náš Petr z pražské kanceláře a odjel s rodinou do Španělska. Ne proto, aby si užili pláží a historických památek. Letos byl plán jasný. Ironman. Pokud tenhle legendární závod neznáte, je to nejdelší triatlon: 3,86 km plavání, 180 km na kole a na konci 42,2 km běhu. Prostě si jdete na hodinu a půl zaplavat závodním tempem, pak na kole dojedete z Prahy do Brna a tam si zaběhnete maraton.
A Petr to dal.
Spálil při tom 7 tisíc kalorií a už na startu prý měl tepovku 120.
Závod úspěšně absolvoval na kole Cannondale z roku 1996, čímž jen potvrdil, že úspěch není o nejmodernějším vybavení. Tím se zarputilost nahradit nedá.
„Stejně jako v práci, tak i u Ironmana musí mít člověk vlastní motivaci zevnitř. Tedy jasně vědět, proč to dělá. Motivace někým jiným nefunguje, brzy vyprchá,“ přibližuje Petr.
Ví moc dobře, o čem mluví. Letošní léto pro něj bylo velké. Nejen pro tenhle sportovní úspěch. Po neuvěřitelných 17 letech v Masteru se z pozice obchodního ředitele přesunul na novou roli Business & Development Strategist. Na starosti tak má strategický rozvoj společnosti, obchodní partnerství a směřování MasterDC. Měl by identifikovat nové příležitosti a prodejní potenciál služeb.
Závod v kostce
Ale zpátky k závodu. Psal se 10. červenec 8:30 ráno, když Petr spolu s dalšími 2200 borci stanul v neoprenu na startovní čáře Ironmana. „Plán na plavání jsem měl 3,9km za 80–90min. Nakonec jsem měl čas 84 min, takže spokojenost,“ hodnotí zpětně.
Mírně kopcovitý profil trasy na následujících 180 km cyklistiky působil docela příjemně. Petr si nad ním zprvu chrochtal. „Nemůže být snazší, říkal jsem si první hodinu v tempu 30 km/h. Ale pak to přišlo. Vedro. Byla to prostě výheň,“ vzpomíná náš Ironman. Namísto avizovaných 22 °C v propozicích závodu mu senzor v hodinkách naměřil až 39 °C. „Stín byl jen pode mnou, pořád se jelo na odkryté pláni, kde jsem si říkal, že v tomhle počasí je normální člověk líný i na to, aby na kole jel kilometr na koupaliště,“ přibližuje podmínky, ve kterých více než 7 hodin šlapal na klasickém silničním kole od kamaráda.
Málokdo měl klasickou silničku s klasickými ráfky. U ostatních převládaly triatlonové speciály a často s plnými koly. „Ale co, původní Ironman je stejně starý jak já, tak by koukali, jaké moderní kolo mám,“ říká Petr, který se shodou okolností narodil ve stejném roce, kdy na Hawaii tenhle extrémní závod vznikl.
Při pohledu na cílovou fotku má Petr v uších slova: “Petr Stepanek from the Czech Republic, Petr You are Ironman”. Photo credit: Sportograf.com
Největší fanynky v cíli
Po více než devíti hodinách od startu, po plavání a kole, na závodníky čekal „už jen maraton“. Trať měla čtyři okruhy po cca 10 km a byla vměstnaná na co nejmenší části centra města, takže fanoušků bylo prý všude hodně. „Byl to masakr. Radost z běhu se nedostavila, a tak jsem běžel hlavně pro fanoušky,“ popisuje Petr. Říkal si, že se určitě nepřišli koukat na nějaké flákače, co chodí, ale že na závodě chtějí vidět běžce. Od slova běhat.
Do cíle ho dostala jeho beraní povaha, co nerada něco vzdává. A pokřiky „tatíííí“ od malé dcery Vikinky. Poslední dva kilometry byly nekonečné.
Petr si vybavuje ohlušující řev, potlesk, a obrovskou podporu z publika. I pro ty běžce, co nepatřili zrovna k elitě. „Ve finále jsem si zakřičel s ostatními, poplácal se s nimi za ruce, trochu i uronil slzu a za pár vteřin už jsem objímal nějakého dědu, který se smál a dával mi na krk medaili finishera,“ vzpomíná na konec náročného dne, kde na něj čekaly Vikinka s partnerkou Nikčou.
Kdy věděl, že to dá? Asi v poslední čtvrtině běhu. Do té doby tam byl prý stále velký respekt a obavy, že stát se může cokoli. „Viděl jsem víc než 10 závodníků měnit duši na kole, několik výjezdů sanitek a často u trati závodníci leželi ve stínu a sbírali síly,“ říká Petr.
Z 2200 jich horkou červencovou neděli dokončilo závod asi 1500.
